Socha svatého Rostislava

Idea postavit pomník knížeti z dob Velké Moravy je v kontextu naší historické paměti nová a zaslouží si proto začlenění do širšího kontextu. Tím je bezesporu "historická paměť"'. V současném mezinárodním diskursu se jí rozumí soubor symbolů, stereotypů, obrazů, osobností a událostí, tradovaný a kultivovaný v dané, většinou národní kultuře, který tvoří identitu jejích nositelů. Je to něco jiného než jsou dějiny, spíše by se o ní dalo mluvit jako o "dějinách v hlavách lidí" vyjádřených především ne vždy historicky uspořádanými a jednoznačnými obrazy.
Ten soubor takových obrazů, který máme u nás k dispozici, byl v podstatě vytvořen obrozenci, následující epochy k němu přidaly už jen málo. Jedním z jeho podstatných rysů je to, že byl vytvořen pro český národ na dějinách Čech, prakticky bez přihlédnutí k Moravě, která si vlastní národ nevytvořila a přiklonila se k národu českému. Spolu s tím ovšem přijala jeho "historickou paměť'" a svou vlastní moravskou "zemskou paměť'" si utvářela jaksi na okraji hlavního proudu. V těchto snahách bylo proto pochopitelně mnoho amatérského a provinciálního se silným klerikálně-konservativním podtextem. S laicistickým a pokrokářským, "hlavním", českým proudem to bylo začasto sotva smiřitelné. Hlavně ale nebyly oba proudy vlastně nijak propojeny. V české paměti figurovali Cyril s Metodějem někde na vzdáleném okraji jako nepodstatní "věrozvěsti", v moravském ovšem byli v samotném středu jako úhelné postavy moravských dějin. Na samotnou Velkou Moravu jakožto na stát a na jeho panovníky si přitom už -na obou stranách -vzpomenul jen málokdo. Pro české národní dějiny tvořila Velká Morava jakousi předehru nesouvisející přímo s dalšími dějinami českého státu a národa, pro moravský zemský patriotismus byla jen oplakávanou, nenávratně zaniklou veličinou. Stavět pomníky vládcům Velké Moravy proto nikoho vlastně ani nemohlo napadnout. Tato obecná situace trvá vlastně dodnes a málokdo si uvědomuje, že je už jen přežitkem, který ve skutečnosti nefunguje. Po krátkém období křečovitých a nepřesvědčivých snah o konstituování jakési moravské skoronárodnosti na počátku 90tých let, se Morava obrátila ke své české národní identitě, která se ale mezitím (již někdy od 60tých let) podstatně proměnila. Český národ se stal ze středoevropského, etnického, jazykem, kulturou a "krví" určovaného národa, národem občanským a politickým v němž národnost splývá se státním občanstvím, tak jak je to standardem na západě Evropy. Pro Moravu to znamená, že upouští od snah o vytvoření národa starého typu a svou identifikaci hledá v politické participaci na státu, vyjádřené například zemským zřízením. Zůstává tu ovšem stále ještě historická paměť vytvořená obrozenci pro národ zcela jiného typu. To je nepřirozená a matoucí situace, zaviňující mnohá, často až groteskní nedorozumění.
Řešení přitom nabízejí již delší dobu historikové. Ti poukazují na to, že Velká Morava je přirozenou součástí dějin českého státu, především proto, že první "národně" český stát Přemyslovců na Velkou Moravu přímo navázal, bez ní by zřejmě vůbec nevznikl. Česká státnost je tak ve svých počátcích "odvozenou" státností moravskou. Není s ní totožná, ale je jejím nezbytným předpokladem. Přitom samozřejmě dochází k posunu důrazů. Jde-li o stát a ne o jazykový národ, ztrácí význam vznik písemnictví v národním jazyce, to co podle představ obrozenců dělalo národ. Dějiny Velké Moravy se stávají dějinami vládců, Mojmíra, Rostislava a Svatopluka a ne věrozvěstů a literátů, Cyrila a Metoděje, jsou z hlavy ideologických chimér postaveny na nohy tvrdých fakt. To je to, co by měl vyjádřit pomník věnovaný Rostislavovi. Měl by pomáhat zakládat novou "historickou paměť"', ne jenom "národně" moravskou, ale ani ne národně "českou", nýbrž paměť české státnosti, vztažené na občanský národ nového typu.
Dějiny Velké Moravy vyprávěné v rámci obrozenecké "historické paměti" splývaly s historií cyrilometodějské misie. Ta prý vytvořením literatury v národním jazyce vytvořila vlastně národ samotný, protože národ je prý přece totožný se svým jazykem a kulturou. Dějinnou zásluhou Rostislavovou bylo proto především to, že tyto literáty na Moravu povolal. Svatopluk, nejmocnější vládce Velké Moravy, tvůrce veliké říše, který nakonec Metodějovy žáky vyhnal, se stal s tohoto hlediska černou postavou dějin, bezkoncepčním mocipánem, který na rozdíl od Rostislava nepochopil dějinné poslání svého státu. Tento groteskní nesmysl byl v posledních dvou stoletích považován za historickou pravdu a tradoval se ve všech učebnicích. Skutečnost je ale právě opačná. Jak Rostislav, tak Svatopluk se cílevědomě snažili o totéž -o dobudování a posílení státu. Hlavní problém tu nebyl mocenský, ten zvládly meče jejich bojovníků snadno, problém byl v tom, získat pro nový moravský stát "mezinárodní" uznání. Žádný stát neexistuje, pokud není v očích mezinárodního společenství legitimní. To je ale právě to, co francká říše odmítala připustit. Pro ni byly státní útvary "barbarů" za jejími hranicemi nelegitimní, i když byly křesťanské. Legitimitu jim byla ochotna přiznat jen v tom případě, že se říši podřídí a vplynou do ní. V opačném případě odmítala s nimi jednat na zásadě rovnosti. Byl to právě Rostislav, který připadl na cestu, jíž by se tato překážka dala obejít. Ta vedla přes druhou svrchovanou autoritu západního křesťanstva, přes papežství. Šlo o to získat pro Moravu arcibiskupství, závislé přímo na papežství a obcházející tak říši. Existence arcibiskupství totiž automaticky znamenala, že stát je svébytný, že je rovnoprávným členem společenství křesťanských států a národů -že je legitimní.
Cesta k tomuto cíli ale nebyla jednoduchá. Bylo především třeba prokázat, že domácí církev je již dostatečně konsolidovaná, že má postačující počet vzdělaných kněží a že tu existuje jednota církevního učení. Nebylo toho možné dosáhnout bez pomoci zvenčí, proto se Rostislav obrátil nejprve do Říma s žádostí o učitele a když tu (z momentálních politických důvodů) neuspěl, obrátil se logicky na druhé centrum, do Konstantinopole. Učitelé, které vyslal Michal III., především Konstantin-Cyril, zvolili pro splnění svého úkolu zvláštní cestu. Místo aby dlouho a obtížně vyučovali budoucí kněze latině, vyučovali v domácím jazyce, pro který také Konstantin vytvořil zvláštní písmo. Mělo to úspěch, Rostislav ho ale nestačil využít. Tento úkol převzal Svatopluk jako jeho nástupce a dovedl ho roku 880 ke zdárnému konci tím, že dosáhl zřízení moravského arcibiskupství. "Daroval" přitom svou zemi svatému Petru, tj. papežství a zbavil se tak definitivně ideových ("teoretických") nároků říše na nadvládu nad Moravou. Morava se definitivně stala rovnoprávným členem společenství křesťanských států.
Roku 906 sice Morava zanikla, kupodivu ale nezanikla tato její, Rostislavova a Svatoplukova, politická idea. Když se v 10. století začala nově formovat střední Evropa ve čtyřúhelníku nových států, otónské ("německé") říše, přemyslovských Čech, piastovského Polska a arpádovských Uher, vynořil se Rostislavův "recept na legitimitu" znovu okolo roku 1000 ve ~ velké akci císaře Oty III. jíž chtěl uspořádat politické poměry ve střední Evropě, tentokráte ,,': ovšem na zásadě skutečné rovnosti. Novým státům měla být přiznána legitimita tím, že se měly stát královstvími a měly obdržet svá arcibiskupství. Nadto ještě většina z nich darovala své země sv. Petru. V Otových plánech se tento "Rostislavův recept" ocitl zřejmě zprostředkováním jeho přítele, pražského biskupa Vojtěcha. Nepodařilo se to nakonec úplně, zejména ne pro Čechy, přesto se střední Evropa na další tisíciletí zformovala v zásadě podle těchto představ, jako soubor svébytných, plně legitimních států a pak i národů, které na jejich základě vznikly.
Stavíme-li pomník Rostislavovi, stavíme ho především jeho státotvorné ideji, jeho "receptu" a tím státnosti, ne jenom moravské, ale i české a v konečném důsledku středoevropské. Je to připomenutí počátku té cesty, na jejímž (prozatímním) konci stojíme.
Pomník má stát ve Znojmě. Nemělo by z toho být vyvozováno nic pro rivalitu moravských lokálních patriotismů. Víme, že Rostislav sídlel především ve svém "Rostislavově městě (hradu)", nevíme ale kde ležel. V úvahu přicházejí vlastně všechna velkomoravská střediska, Olomouc, Uherské Hradiště, Mikulčice a Znojmo (Pohansko asi ne). Socha je koncipována pro veřejné prostranství poměrně malých rozměrů, nemůže pochopitelně stát někde na louce (tj. třeba v Mikulčicích) a nemůže ani stát na rozlehlém náměstí (třeba v Olomouci či Hradišti). Byl-li zvolen komorní prostor dvoru znojemského hradu, je to umístění přirozené a odpovídající. Vzato přísně historicky, by měl pomník stát ne protilehlém břehu Dyje, na hoře sv. Hypolita kde se nacházelo velkomoravské Znojmo, zde by ale pro něj opět nebylo vhodné prostředí. Zvolené umístění je kompromis a jako takový by měl být chápán.
Ze všech shora naznačených důvodů je třeba ideu Rostislavova pomníku přijmout a podpořit.

V Praze 24. listopadu 2003
Ph. Dr. Dušan Třeštík CSc
Centrum medievistických studií University Karlovy a Akademie věd ČR