Smuteční rozlučkový projev Přemysla Čecha

Vážení smuteční hosté, dámy a pánové, milí přátelé!

Sešli jsme se dnes, abychom se rozloučili s Vráťou Šlajerem. Byl to jeden z těch lidí, kterým se podařilo svým životem i svojí prací zanechat za sebou hlubokou a nepřehlédnutelnou stopu – ostatně důkazem toho je i smuteční kytice, kterou poslal svému příteli prezident republiky.

Ale dovolte mi začít osobně.

Před čtyřiceti lety jsem bydlel na Vinohradech a příležitostně navštěvoval hostinec Pod Smetankou. Byla to taky rozhlasácká hospoda a páni redaktoři sedávali u dlouhého stolu. V jeho čele často sedával chlapík v obleku, s bradkou, který se vyznačoval tím, že svým znělým hlasem určoval nejen směr diskuse u stolu, ale většinou ji opanoval svými monology. Nám u ostatních stolů to vadilo, protože jsme se zkrátka neslyšeli. A tak jsme chtěli decentně, ale jasně dát onomu vášnivému diskutérovi najevo, že ruší a aby ubral na hlasitosti. Vymysleli jsme, že až se bude vracet z toalety, spustíme potlesk, on si svoji chybu uvědomí, zastydí se a zklidní se. Tak se taky stalo. Při návratu z toalety vítal diskutéra bouřlivý aplaus od ostatních stolů. Ale přiznejme, že plán nevyšel. Chlapík se lehce uklonil směrem k nám, usedl a jal se diskutovat ještě hlasitěji, abychom jej i my dobře slyšeli. Samozřejmě, že tím diskutujícím nebyl nikdo jiný než PhDr. Vratislav Šlajer - Vráťa, spolupracovník rozhlasu, se kterým jsem se přes kolegy z rozhlasu brzy seznámil a jako kamarád jsem jej provázel životem oněch 40 let.

Vráťova rodina pocházela ze Smrčku, malé vesničky na úpatí Vysočiny, jeho otec zakotvil v Praze a věnoval se především pedagogické činnosti a zajímal se také o historii. Oba tyto sklony Vráťa zdědil a vlastně jej provázely celý život. Zájem o historii jej přivedl do Královského řádu Moravských rytířů svatého Rostislava a Kolumbana, kde byl, jak jinak, aktivním členem.

Osvojil si i ekonomii a teoreticky se věnoval řízení podniků, jejich organizaci, jezdil po fabrikách, publikoval. Nikde však nevydržel příliš dlouho, protože často došlo k tomu, že jeho názory už nebylo možné tolerovat, vzhledem k tehdejší politické situaci. Nebyl snad přímo disident, ale na druhé viděl slabiny tehdejšího socialistického ekonomického modelu, upozorňoval na ně a podobně jako jeho tehdejší kolegové Václav Klaus, Miloš Zeman a další zastával názor, že prosperitu může zemi zajistit jen tržní ekonomika. Své názory dokázal obhajovat s razancí jemu vlastní, a když začaly tát ledy, byl přizván jako spoluautor na tvorbě zákona o podniku. Ten měl do značné míry oslabit centrální plánování a zavádět alespoň základní tržní principy do podniků, včetně toho, že se v nich uskutečňovaly skutečně tajné volby ředitelů. To pochopitelně vedlo k oslabení komunistického dozoru, nad těmito podniky a do vedení se často dostávali kandidáti, kteří nebyli navrženi komunistickou stranou.

Při projednávání zákona, za účasti zástupců většiny tehdejších ministerstev, kteří buď netušili, o co jde, nebo pochopili, že to může být pro stávající režim nebezpečné, si Vráťa vzal závěrečné slovo a pronesl památnou větu: „Ten zákon musí být schválen dřív, než se bolševik vzpamatuje.“ Většina účastníků byla v šoku, ale část jich zatleskala a Vráťa byl opět slavný. Ještě před listopadem 89 založil Československé ekonomické fórum, ve kterém se scházeli přední ekonomové a navrhovali různé změny, často i radikální

Prozíravě odhadl, jakým směrem se bude další vývoj v Československu ubírat a v době, kdy drobní řemeslníci začínali podnikat s papírem národního výboru „povolení mám“, Vráťa zakládal družstvo. Trvalo mu to sice rok a půl, ale v létě 1989, kdy Miloš Zeman píše onen slavný článek Prognostika a přestavba, spatří světlo světa družstvo Consus. Sám Vráťa na počátky svého podnikání vzpomínal: „Byli jsme takový spolek melouchářů, který se zabýval organizačním poradenstvím, k němuž jsme po roce 1990 přidali finanční poradenství.“

Firma expandovala a už v devadesátém roce měla 14 divizí po celém Československu a na 500 zaměstnanců. Vráťa navazoval i na svoji dřívější osvětovou činnost a jeho Consus Art vydával ekonomické publikace jeho kolegů jako například Výkladový slovník tržní ekonomiky. Postupně vznikl Consus Group, který byl v poradensko- finančním světě do příchodu velké poradenské trojky největší takovou firmou u nás. Vizí, kterou Vráťa Šlajer zastával, bylo vybudování českého velkokapitálu a stejně tak pokud jde o privatizaci, dával přednost české cestě. Vývoj však šel jinudy a Vráťa se ztotožňoval s názorem Miloše Zemana, který označoval takto připravenou privatizaci za podvod století. Ale jak se Vráťa sám pragmaticky vyjádřil: „Jako podnikatel, průmyslník a byznysmen, když už to bylo rozhodnuto, tak proč bych u toho nebyl.“

A byl u toho zase úspěšně. Pro firmy vypracoval celkem 261 privatizačních projektů. Z nich neuspěly, tedy nebyly realizovány, pouze dva. V podnikání byl velmi úspěšný, jednu dobu byl dokonce nazýván “finančním dravcem, žralokem“. Jeho Consus investiční fond získal téměř 30.000 diků tedy držitelů investičních kupónů. Ale fond přinesl Vráťovi zároveň nejvíc starostí. Čelil pokusu o nepřátelské převzetí, ale jako kozák v půtkách tužený o fond nekompromisně bojoval. I když někdy došlo – a to i doslova - na jeho oblíbený bonmot: „Je mi jedno, že jsem bit, hlavně když se peru.“ Fond – i když se ztrátou květinky – nakonec uhájil, a myslím si, že nakonec každý z jeho diků dostal to, co měl.

Družstvo Consus zůstalo družstvem po celá ta léta a jak Vráťa zdůrazňoval, bez jediné koruny úvěru. Ještě v posledních letech se snažil být podnikatelsky aktivní, teprve vloni začátkem zimy se mi svěřil, že svoji podnikatelskou činnost ukončí.

Vráťa se své práci vždy věnoval naplno a na koníčky mu mnoho času nezbývalo. Ve volném čase rád pořádal pro své přátele hostiny a sám vařil. Jeho vaření spočívalo v tom, že byl obklopen týmem spolupracovníků, kterým říkal, co mají dělat. Jeho specialitou byl třeba boršč, ale také francouzská kuchyně - zejména kohout na červeném víně. Jednou si objednal dva kohouty, které mu nějakým omylem přivezli živé. Nebyl schopen je zabít, a tak mu tři dny běhali po zahradě, než se našel někdo, kdo za něj špinavou práci udělal.

Vráťa si vždy našel čas na své oblíbené výtvarné umění. Nevynechal žádnou významnou výstavu obrazů v Evropě. Nejenže znal historii i teorii umění, životní příběhy jednotlivých umělců, ale byl i jeho aktivním sběratelem. A to dokonce ve dvou rovinách. Navštěvoval aukce a snažil se pořídit do své nemalé sbírky zejména díla předních českých malířů, ale zároveň si pořizoval díla jeho současníků a kamarádů umělců, ke kterým měl vřelý vztah, a které svými nákupy ochotně podporoval.

Ostatně slovo kamarád hrálo v životě Vráti Šlajera vždy velmi významnou roli. V byznysu přítele neznal, přes to nejel vlak a stejně přísná měřítka kladl i na členy své rodiny. Ale v soukromém životě, to byla jiná! Prakticky každý den se scházel se svými přáteli, ať už to bylo v jeho kancelářích v Lidovém domě, na Václaváku anebo naposledy ve spořilovské vile, nebo v některé z jeho oblíbených restaurací. Volně se navazovalo na pracovní debaty z kanceláře, přecházelo se od tématu k tématu, a nepamatuji se, že by se v těchto diskusích mlátila prázdná sláma. Atmosféra a činnost družstva Consus se dostala dokonce i do literatury. Známý autor detektivek o kapitánu Exnerovi a Vráťův přítel Václav Erben ji promítl do knihy Vražda ve společnosti Consus. Jako šéf Consusu zde vystupuje jakýsi Vratislav Schlayerstein, kterého Erben sice charakterizuje jako rváče a pijana, ale v jádru jej považuje za dobráka. Jestli se autor ve své charakteristice trefil více nebo méně, to už nechám k posouzení na vás.

S autorem detektivky se Vráťa potkal i na půdě sociální demokracie. Krátce po listopadu 1989 pomáhal při obnovení činnosti této strany, a tak jako všechno, čím se zabýval dělal naplno, i jeho aktivity v sociální demokracii podnikal se zápalem sobě vlastním. Jako delegát se zúčastňoval sjezdů a poskytoval rady stranickým špičkám. Často jsem si v jeho kanceláři připadal spíš jako na zasedání vlády, kolik se tam sešlo ministrů a byl jsem rád, že „u toho“ můžu být. Vráťa také nikdy nezastíral, že byl i štědrým mecenášem sociální demokracie. Ale jeho politické angažmá mělo i své limity a vyloženě politická kariéra ho nelákala. Odmítl i nabídku stát se ministrem financí v jedné ze sociálně-demokratických vlád. Podnikatelský život žil raději a věděl, že politická kariéra a byznys se míchat dohromady nemají.

Ze všeho, co jsem tady dosud zmínil, je jasné, že všechny Vráťovy aktivity se jen obtížně kloubily s něčím, co označujeme jako harmonický, klidný, rodinný život. Přesto obě jeho manželky Míla a Lenka s ním urazily po jeho boku kus životní cesty, stejně jako jeho dlouholetá partnerka Eva. Myslím, že si rozhodně nemohly stěžovat na nudu, i když chápu, že toho na ně mohlo být někdy až moc. Patří jim dík za ten úsek cesty, na kterém Vráťu doprovázely, ostatně pokud bychom s Václavem Exnerem nahlédli do Vráťova jádra, myslím si, že bychom tam objevili, že je všechny měl rád. Ovšem svým šlajerovským způsobem. Vráťa měl v posledních letech komplikovaný vztah i se svým synem Vratíkem, jak mu říkal. Ale přesto, že Vráťa nedokázal určitý příkop překročit, pozorně sledoval velmi úspěšnou filmovou dráhu svého syna, a jak mu bylo také vlastní, nikdy se neopomněl ve společnosti pochlubit úspěchy, kterých jeho syn ve svém oboru dosahoval.

Loučíme se dnes s člověkem, který si zaslouží, aby zůstal výrazně zachován v naší paměti. Jak jsem řekl v úvodu, jeho životní stopa se dá jen stěží přehlédnout a mnozí z nás, kteří jsme se tu dnes sešli, máme v paměti nějaký zážitek, který jsme po boku Vráti prožili, a který se dá jen stěží zapomenout. Ti, kteří ho znali opravdu dobře, se při vzpomínce na něj budou usmívat, a to je snad to nejcennější, co někdo po sobě může zanechat. I v tom byl Vráťův život výjimečný.

Tak Vráťo: Tě Bůh a odpočívej v pokoji.