Rytíři zůstanou věrni

V minulosti byli Cyril a Metoděj střídavě uctíváni a zas zapomínáni - podle situace. Dnes jsou spolupatrony Evropy a jejich význam se zdá být nezpochybnitelný. Najdou se ale i jejich následovníci?
Svým způsobem je to Královský řád Moravských rytířů sv. Rostislava a Kolumbana. Právě moravský panovník Rostislav - kterého pravoslavná církev v roku 1994 svatořečila - k nám totiž bratry ze Soluně pozval.
„Náš řád soustavně pečuje o cyrilometodějské dědictví,“ říká kancléř rádu Jiří P. Drápela. „Propagujeme ho a udržujeme v povědomí řadou akcí – nedávno to bylo odhalení sochy sv. Rostislava na velkomoravském hradišti Pohansko, tutéž sochu chystáme i pro Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě.“

Nejsou ale Cyril a Metoděj přece jen dnešním lidem příliš vzdálení?

„Pokud zůstaneme na úrovni obecných znalostí, jsou Cyril a Metoděj opravdu strnulí věrozvěstové,“ říká Jiří L. Bílý. „Jenže Crha a Strachota jsou i neobyčejní lidé z masa a kostí. Mladší bratr Cyril-Crha obsáhl vědění své doby a měl fenomenální nadání pro jazyky: znal všechny důležité řeči i řadu jazyků mrtvých. Metoděj-Strachota zas vynikal organizačními schopnostmi, měl i zkušenosti s vládou na území Slovanů žijících v Byzanci. Oba spojovala hluboká láska, kdy starší bratr ochraňoval mladšího a pečoval o něj. Když pak Cyril zemřel, Metoděj splnil jeho poslední přání, aby se vrátil k Moravanům a dokončil společné dílo.“

Je něco z velkomoravského odkazu, co bychom měl mít stále na paměti?

„Nepochybně udržení kulturní identity. Již za krále Svatopluka I. Velikého sledujeme kulturní rozpolcenost moravské elity. Orientace Svatopluka na franskou říší vedla k oslabování vlastní kultury, nejednotnost vládnoucí vrstvy přispěla k občanské válce a později k úpadku. Pokud ale chceme vystupovat jako čitelná politická jednotka v Evropě, musíme mít pevný kulturní základ. Z toho důvodu jsem i vstoupil do řádu a přijal posvátný závazek udržovat kulturní tradice pro další generace.“

Co s těchto tradic zůstává přítomné?

„Jednou mi jistý historik trochu provokativně řekl, že v našem vývoji se vklad Cyrila a Metoděje neprojevil. Velkomoravská říše se rozpadla, literární památky většinou zanikly, písmo se přestalo používat a také duchovní i politický vývoj se vydaly jiným směrem. Je třeba si uvědomit, že působení Cyrila a Metoděje trvalo pouze třináct let. To je velmi krátká doba. Přesto je odvedená práce ohromující. Kéž bychom i my nepromarnili svůj vyměřený čas! Cyrilometodějský odkaz tu pak byl vždy přítomen a formoval naše historické bytí. Připomínám dobu Přemysla Otakara II., Karla IV., náboženskou reformaci i národní obrození na Moravě. Zůstaly silné zemské tradice. V té souvislosti si připomínám zážitek z archivu, kde jsem měl v rukou pamětní knihu Želešic u Brna z 18. století. V té německojazyčné obci si vesničané nechali zaznamenat historii Velké Moravy. I tito prostí lidé cítili hrdost na zemi sv. Cyrila a Metoděje.“

Nedají se však chápat spíš jako symbol posunu našeho státu na východ?

„To je právě zkreslení a nepochopení historického vývoje. Evropa již tehdy – slovy papeže Jana Pavla II – dýchala dvěma plícemi. Velká Morava patřila vždy do západní části Evropy pod duchovní moc římských papežů. Z toho důvodu byzantský císař Michal III. Nesplnil přání Rostislava a neposlal na Moravu biskupa, ale jen misionáře zřejmě bez církevního svěcení. Takových na Moravě před cyrilometodějskou misí i po ni byla řada. Císař si byl vědom toho, že Velká Morava není v jeho mocenské zóně – ale nechtěl ztratit Moravany jako spojence. Cyril a Metoděj pak věděli, že přicházejí do země patřící k jiné části Evropy, a s tím faktem počítali …“