Moravští rytíři a odkaz sv. Cyrila a Metoděje

Verze pro tiskPDF verze

Jiří Petr Drápela

Položili jste si někdy otázku, co jsou základní hodnoty evropské, či naší národní civilizace? Ne? Tak se vraťme na chvíli do školních lavic. Zde se nám vybaví, že základními hodnotami, které Evropu utvářejí, již několik tisíc let, jsou křesťansko – židovská etika a morálka, řecká vzdělanost a římské právo. Ale střední a východní Evropu ještě navíc ovlivnil výrazný byzantský vliv. V případě Moravanů, Slováků i Čechů a v návaznosti i dalších slovanských národů, to byl zejména vliv Cyrilometodějské misie a její odkaz, který ovlivnil slovanská etnika a jejich přetváření v národní státy.

Konstantin Filosof (Cyril - Kyrillos - Crha), (*827 v Soluni, +14. února 869 v Římě) a Michal (Metoděj – Methodios – Strachota), (* 813 v Soluni, + 6. dubna 885 na Moravě), bratři ze Soluně (Thessalonike), jsou známí jako slovanští věrozvěstové - apoštolové Slovanů. Bratři vyrostli v dnešní řecké Soluni, kde jejich otec byl v první polovině 9. století vysokým úředníkem byzantského císařství. Díky svému postavení mohl umožnit svým synům studium na řeckých školách. Vzhledem k jejich výborné znalosti slovanského jazyka se soudí, že jejich rodiče byli slovanského původu.

Konstantin vynikal už od dětství bystrým úsudkem. Při studiu na cařihradském císařském dvoře oslňoval své učitele svou pamětí a schopností učit se cizí jazyky. Po studiu byl jmenován učitelem na cařihradské císařské škole a byl obdařen titulem Filosof. Když mu bylo 24 let, byl císařem vyslán na misii k Saracénům, kde se osvědčil zejména v disputacích. Zde také přežil pokus o otrávení své osoby. Jeho starší bratr Michal, byl nejprve byzantským státním úředníkem, poté odešel do kláštera (monastýru), stal se mnichem a přijal jméno Metoděj. Zde také získal hodnost diakona.

V roce 860 byli bratři Konstantin a Metoděj vysláni byzantským císařem na misijní cestu k Chazarům, kteří v té době žili na východ od Azovského moře a řeky Donu. Při této cestě se jim podařilo nalézt a z moře vyzvednout ostatky papeže Klimenta I. (90? - 99?). U Chazarů poté vedli rozhovory a jednání nejen s Chazary, ale také s Židy a se Saracény. Výsledkem jejich pobytu bylo, že chazarský vládce přijal křesťanství za jejich oficiální náboženství.

Patrně na počátku roku 862 požádal moravský vládce Rostislav římského papeže Mikuláše I. (858 – 867) o vyslání biskupa a učitelů na Moravu, ale jeho žádost byla odmítnuta. Proto se ještě téhož roku obrátil se stejnou žádostí na byzantského císaře. Císař Michal III. (842 – 867) společně s cařihradským patriarchou Fotiem vybrali Konstantina a Metoděje a vyslali je jako misionáře na Moravu. Ještě než se vydali na cestu, tak Konstantin sestavil písmena pro slovanský jazyk (hlaholici), přeložil do něho části Písma svatého, které se čtou při bohoslužbách východního obřadu a společně s Metodějem přeložili všechny obřadní knihy. Na jaře roku 863 dorazila jejich družina na Moravu.

Zde začali šířit křesťanství slovanským, lidu srozumitelným, jazykem – staroslověnštinou, který prosadili jako bohoslužebný jazyk, což bylo „trnem v oku“ latinským kněžím. Z moravského lidu si vybrali vhodné učedníky, kteří se stali kandidáty pro duchovní stav a vzdělávali je jak ve staroslověnštině, tak i v latině, aby Moravané měli co nejdříve své vlastní kněze. Podnikali cesty po Moravě i po okolních zemích, křtili, stavěli kaple a kostelíky, hlásali slovo Kristovo. V roce 867, když už byli čekatelé kněžství dostatečně vzděláni, vydali se s nimi do Cařihradu, aby tam byli vysvěceni (rukopoloženi) na kněze. Po zemi cestovali do Benátek, odkud chtěli dále pokračovat lodí. V Benátkách se museli zdržet, neboť v Cařihradě proběhl státní převrat. V těch dnech dostali pozvání římského papeže Mikuláše I., který si přál je poznat. Ovšem než dorazili do Říma, Mikuláš I. zemřel. Jeho nástupcem se stal papež Hadrián II. (867 – 872). Ten potřeboval pomoc nového byzantského císaře Basila I. (867 – 876) proti Mohamedánům, kteří ohrožovali jižní Itálii i Řím, a tak schválil dílo byzantské misie včetně slovanské bohoslužby. Mezitím Konstantin těžce onemocněl, a proto požádal představeného řeckého monastýru v Římě, v němž oba bydleli i se svými žáky, aby mu udělil velký mnišský postřih. Jeho žádosti bylo vyhověno a Konstantin přijal jméno Kyrillos (Cyril). Dne 14. února 869 Konstantin – Cyril v Římě zemřel. V době jeho nemoci byl Metoděj i někteří jejich žáci vysvěceni na kněze. Na podzim roku 869, byl Metoděj papežem Hadriánem II. jmenován (rukopoložen) moravsko – panonským arcibiskupem. Následně byl poslán zpět na Moravu s listem, kterým papež Hadrián schvaloval slovanskou bohoslužbu s jednou výhradou, že epištola a evangelium při ní budou čteny ve dvou jazycích, napřed latinsky a pak slovansky.

Při cestě na Moravu se Metoděj dověděl, že kníže Rostislav byl přičiněním svého synovce Svatopluka zajat, sesazen z trůnu, zavlečen do ciziny a oslepen. A také on sám byl na popud německých biskupů (solnohradského, frizinského a pasovského) zajat a bez ohledu na papežský list odsouzen a vsazen do vězení. Totéž se stalo i jeho žákům a propuštěni byli až za dva roky, a to přímo na samý rozkaz papežského stolce.

Po návratu na Moravu pokračoval Metoděj ve své práci. Křtil a vychovával nové duchovní, kterých již bylo na dvě stovky. Do tohoto období připadá též pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily, jakož i cesta Metodějova do Polska na Vislansko.

Na základě popudu latinských kněží byl Metoděj předvolán do Říma, aby zde obhajoval svou pastorační činnost. Nástupce Rostislava, kníže Svatopluk I. ovšem do Říma poslal i kněze latinského ritu Vichinga s žádostí, aby byl vysvěcen na biskupa, což se také stalo a obdržel biskupský stolec v Nitře. Metodějovi se přesto podařilo přesvědčit papeže Jana VIII. (872 – 882) o významu svého učení, a ten, stejně jako jeho předchůdce, schválil slovanskou bohoslužbu. Následně Metoděj odcestoval do Cařihradu, kde byl slavnostně přijat císařem Basilem I. (867 – 886) a patriarchou Fotiem. Přinesl s sebou opisy slovanských bohoslužebných knih, které daroval císaři, a z učedníků, kteří jej doprovázeli, ponechal v Cařihradě jednoho kněze a jednoho jáhna. Ti pravděpodobně byli určeni, aby se jako misionáři odebrali do Bulharska, nebo, což není vyloučeno, do Ruska, kam patriarcha Fotius v roce 866 poslal prvního biskupa, Michala.

Po návratu na Moravu se Metoděj věnoval překladu těch částí Písma svatého do slovanského jazyka, které dosud přeloženy nebyly. Když dílo dokončil, jmenoval svým nástupcem Moravana, biskupa Gorazda I. Naposledy se Metoděj zúčastnil bohoslužeb na Květnou neděli v dubnu roku 855. Tři dny nato „šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa“ (dle nového kalendáře 6. dubna 885) zemřel ve věku 72 let a pochován byl „ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky“.

Několik měsíců po Metodějově zesnutí papež Štěpán V. (885 – 891) poslal moravskému králi Svatoplukovi I. list, v němž stanovil pro slovanské kněze nepřijatelné podmínky, mimo jiné i zákaz slovanské bohoslužby pod trestem vyloučení z církve, a na jehož základě byli Metodějovi žáci vyhnáni z Moravy. Někteří odešli do Čech, někteří odešli na Balkán a další se uchýlili do lesních samot, kde žili jako poustevníci (černí kněží – černokněžníci) a konali bohoslužby lidu, který je sám vyhledával. Cyrilometodějská církev a její tradice se udržovala v lidových vrstvách ještě dlouho jako církev lidová a národní, ale úřední církví se stala církev latinská. Přesto vliv a odkaz sv. Cyrila a Metoděje nezanikl.

Ve 12. století se k němu přihlásil český král Vladislav. Ve 13. století se jej dovolával vyšehradský probošt a kancléř českého království, olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, když pro krále Přemysla Otakara II. žádal udělení císařské koruny. Vždy tak bylo činěno s odkazem na křest knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily na Moravě. Jejich vliv se zachoval nejen v Sázavském klášteře, ale znovu ožil v době panování českého krále a císaře Karla IV. v pražském klášteře Na Slovanech.

Český král a císař Karel IV., byl nejen obnovitelem svatováclavské úcty, ale také jedním z tvůrců cyrilometodějské tradice. Obě tradice propojil pomocí staroboleslavského paladia, mariánského medailonu, který je podle legendy křestním darem sv. Metoděje sv. Ludmile. Krátce po založení pražského arcibiskupství roku 1344, nechal Karel IV., spolu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, vyhlásit věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje patrony českého království a zřídil jim oltář v katedrále na Pražském hradě. Slavení jejich svátku stanovil na 9. březen. (Pozn. Dne 9. března 894 měl zemřít moravský král Svatopluk I. Veliký).

Odnepaměti jsou svatí bratři ze Soluně, slovanští apoštolové, sv. Cyril a Metoděj, spolu se sv. Petrem, považováni za patrony Moravy a v naší vlasti zanechali hlubokou brázdu zbožnosti. Řada kostelů, kostelíků a rotund je připomíná svým zasvěcením sv. Cyrilovi a Metodějovi a také Klimentovi, jehož ostatky objevili. Lidé v Čechách, na Moravě i na Slovensku si jejich památku připomínají v názvech řady studánek – Cyrilek a mnoho obcí a měst se může pochlubit jejich sousošími, která převážně vznikla při oslavě milénia jejich příchodu na Moravu v roce 1863.

Hlavní osobou, která se zasloužila o pozvání soluňských bratrů Konstantina a Metoděje na Moravu je bezesporu moravský panovník (kníže a král) Rostislav, kterého pravoslavná církev svatořečila v roce 1994 (28. října v Prešově a 30. října 1994 v Brně). Jeho jméno nese pravoslavný monastýr v Chabařovicích a také pravoslavný kostel sv. Rostislava ve Znojmě, atd. V návaznosti na svatořečení knížete Rostislava založilo 16 členů Moravského národního kongresu v Brně (MNK) dne 22. prosince 1995 křesťanské společenství Moravských rytířů sv. Rostislava, které se stalo sekcí MNK. Následně dne 24. března 2002 byly současně v Edinburghu ve Skotsku a v moravském Znojmě podepsány zakládací listiny Královského řádu Moravských rytířů sv. Rostislava a Kolumbana a Společenství moravských rytířů sv. Rostislava se transformovalo v samostatný právní subjekt, v nový světský rytířský řád. Cílem nového řádu se stala péče o historické, duchovní (cyrilometodějské) a hmotné dědictví Moravy a Moravanů, Čechů i Slováků, jeho rozvíjení a zachování pro budoucí generace.

Rok 2012 vyhlásila Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku rokem svatého Rostislava. Rok 2013, kdy si připomeneme 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu je zasvěcen slovanským věrozvěstům, bratrům ze Soluně, sv. Cyrilovi a Metodějovi. Jejich duchovní a kulturní odkaz patří všem slovanským národům (zejména Čechům, Bělorusům, Bulharům, Moravanům, Srbům, Rusům i Ukrajincům, ale také Chorvatům, Makedoncům, Polákům aj.). Slovanské písemnictví, u jehož počátku stáli, a které založili, umožnilo vstoupit našim slovanským předkům do dějin křesťanské Evropy. Kulturní dědictví Cyrilometodějské misie, zejména zavedení slovanského jazyka do literatury a církevní praxe, převzaté jižními a později i východními Slovany, jim umožnilo přijímat díla byzantského písemnictví a kultury a při zachování politické samostatnosti začlenit se mezi trvalé členy byzantského kulturního okruhu.

Jejich památku si Pravoslavné církve připomínají 11. května (podle pravoslavného kalendáře), tj. 24. května dle současného občanského kalendáře. Podle tradice to byl právě 11. květen roku 863, kdy svatí bratři ze Soluně přišli na Moravu, kde je přijal moravský panovník (kníže a král) Rostislav. V Bulharsku je 24. květen státním svátkem - Dnem sv. Cyrila a Metoděje a Dnem slovanské kultury a vzdělávání. Jinde jejich svátek slaví 14. února, což je den úmrtí sv. Cyrila.

Latinská církev jen nerada trpěla, když její slovanští příslušníci po vydání listu papeže Štěpána V. nadále uctívali soluňské bratry. Papež Jan X. (914 – 928) v listu z roku 924 zazlíval Chorvatům, že se odvolávají na Metoděje, kterého on, papež, prý v žádné knize mezi svatými nenachází. Papež Alexandr II. (1061 – 1073) dokonce nazval v roce 1069 Metoděje kacířem. Ovšem i názor katolické církve se po staletích změnil.

Římští katolíci v Čechách, na Moravě i na Slovensku slaví svátek sv. Cyrila a Metoděje 5. července, kam slavení jejich svátku stanovil Papež Lev XIII. (1878 – 1903) svým okružním listem „Grande munus – vznešený úkol“ ze dne 30. září 1880, ve kterém vyzdvihl jejich zásluhy. Ačkoliv tento den nijak nesouvisí s životem Cyrila a Metoděje, byl určen k uctívání jejich památky, patrně proto, aby se katolická církev jevila jako ctitelka soluňských bratrů a snad také proto, aby byl 6. červenec, den upálení Mistra Jana Husa, zatlačen do pozadí. Ovšem oficiální názor říká, že 5. červenec byl stanoven z důvodů možnosti konat poutě v letním období, v době prázdnin.

První slovanský papež, národností Polák, Jan Pavel II. (1978 – 2005), občanským jménem Karol Wojtyla, ve svém Apoštolském listu Egregiae virtutis viri, dne 31. prosince 1980 prohlásil soluňské bratry Cyrila a Metoděje, společně se svatým Benediktem, za „nebeské spolupatrony Evropy u Boha“.

Ve své encyklice Slavorum apostoli ze dne 2. června 1985 hovoří o odkazu svatých Cyrila a Metoděje: „Jejich dílo je také vynikajícím přínosem pro tvorbu společných křesťanských kořenů Evropy, které svou pevností a vitalitou tvoří jeden z nejsolidnějších výchozích bodů, ke kterému musí přihlížet každý vážný pokus, obnovit novým a dnešním způsobem jednotu tohoto kontinentu“. Dále Jan Pavel II. pokračuje:
Po jedenácti stoletích křesťanství mezi Slovany jasně vidíme, že dědictví bratří ze Soluně pro ně je a zůstane hlubší a silnější než jakékoliv rozdělení. Obě křesťanské tradice – východní z Cařihradu a západní z Říma – vznikly v lůně jedné církve, i když v rámci různých kultur a rozdílného přístupu ke stejným problémům. Tato rozdílnost, jestliže správně pochopíme její vznik a dobře odhadneme její cenu a význam, může kulturu a náboženskou tradici Evropy jen obohatit a stát se rovněž vhodným základem její vytoužené duchovní obnovy“.

Přičiněním sv. Cyrila a Metoděje byly naše národy ušetřeny násilného způsobu pokřesťanšťování a jejich zásluhou je, že naši předkové získali v období cyrilometodějském národní sebevědomí, ze kterého později čerpali, když hrozilo nebezpečí odnárodnění, jemuž podlehli Polabští Slované. Jejich největším odkazem je jejich úsilí o dialog Východu a Západu, přičemž moravský Velehrad zůstává toho trvalým symbolem a nositelem. Papež Jan Pavel II. ve své homilii pronesené na Velehradě v roce 1990 řekl: „Příběh obou bratří, Cyrila a Metoděje, je výrazným příkladem této jednoty. Svědectví, které přinesli naším předkům do slovanské země, je svědectvím nerozdělené církve… Oni, Řekové, hledali rovněž podporu a potvrzení své misie v Římě“.

V roce 2011, dne 5. července, na moravském Velehradě, se slavila mše svatá v rámci Národní cyrilometodějské pouti. Předsedal ji pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka a homilii při ní přednesl emeritní pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk. V úvodu homilie zaznělo: „Je možné bez nadsázky říci, že tehdy, s jejich příchodem, skrze jejich misijní činnost jsme skutečně vstoupili do Evropy a byli zařazeni mezi její kulturní národy“. Dále ve své homilii připomenul blížící se jubileum 1150 let od příchodu soluňských bratří Cyrila a Metoděje na Moravu, které oslavíme v roce 2013:“Přípravný rok oslav 1150. výročí počátku této slovanské Cyrilometodějské misie je pro nás příležitostí, abychom při různých akcích hlouběji poznali své duchovní a kulturní kořeny a jejich úzkou souvislost“. Dodal také, že není nemoderní ohlížet se k našim počátkům a ptát se, kde jsou naše bohaté kořeny. Naopak tato snaha odpovídá současným světovým trendům hledání duchovních hodnot, smyslu života a souvislostí duchovní a civilní sféry.

V návaznosti na blížící se oslavy 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu a k uctění památky moravského panovníka sv. Rostislava, který je na Moravu pozval, ve spolupráci s vedením města Břeclavi, bylo v roce 2010 Královským řádem Moravských rytířů sv. Rostislava a Kolumbana iniciováno zhotovení a umístění sochy sv. Rostislava na velkomoravském hradišti Pohansko.

Ve stejném ideovém záměru, ve spolupráci s vedením města Znojma, s vedením Jihomoravského kraje, připravuje Královský řád Moravských rytířů sv. Rostislava a Kolumbana zhotovení a umístění sochy sv. Rostislava na velkomoravském Hradišti sv. Hypolita ve Znojmě a usiluje tak o naplnění odkazu sv. Cyrila, Metoděje i Rostislava.

Snad nejlépe úctu k bratrům ze Soluně vyjadřuje stará církevní píseň - Bože cos ráčil před tisíci roky. Vedle písně Moravo, Moravo je tato hymnická píseň druhou – duchovní hymnou Královského řádu Moravských rytířů sv. Rostislava a Kolumbana.

Bože cos ráčil před tisíci roky, rozžati otcům světlo víry blahé,
jenž to jsi řídil apoštolů kroky, z východu k naší Moravěnce drahé.
K tobě hlas prosby z této vlasti vane: Dědictví otců, zachovej nám Pane!
K tobě hlas prosby z této vlasti vane: Dědictví otců, zachovej nám Pane!

Na Velehradě bratři ze Soluně, Cyril a Metod, kázali nám spásu,
Ochranu skytli v církve svatém lůně, učili národ znáti ctnosti krásu.
Od doby té nám světlo víry plane: Dědictví otců zachovej nám Pane!
Od doby té nám světlo víry plane: Dědictví otců zachovej nám Pane!

Související odkazy: